Jednou z možností, jak „jinak“ využít metody a technologie z oblasti elektronického podpisu, je jakoby obrátit samotný postup podepisování – a tím dosáhnout efektu důvěrnosti pomocí šifrování.
Připomeňme si v této souvislosti, že důvěrností (anglicky privacy) rozumíme zajištění toho, aby naše data „zůstala důvěrná“ a nemohl se s nimi seznámit nikdo, koho považujeme (v tomto ohledu) za nepovolaného.
Zajistit takovouto důvěrnost se v principu dá i omezením dostupnosti příslušných dat. Tedy tím, že svá data nepředáme (neumožníme získat, zkopírovat atd.) nikomu nepovolanému. To se ale v praxi těžko realizuje tam, kde svá data potřebujeme přenášet skrze takový přenosový kanál, u kterého nemáme záruku ohledně toho, kdo všechno se k přenášeným datům bude moci dostat. Třeba když je potřebujeme poslat běžnou elektronickou poštu, nebo předat mezi webovým serverem a jeho klientem skrze veřejný Internet.
V takovýchto případech nezbývá než řešit důvěrnost na jiném principu, konkrétně na bázi šifrování (anglicky encryption). Tedy dopředu počítat s tím, že k našim datům se může dostat kdokoli – a zajistit, že se dostane jen k takové podobě, která mu stejně bude k ničemu. Tedy pouze k zašifrované podobě, kterou dokáže rozšifrovat (dešifrovat) jen oprávněná osoba, ale ta neoprávněná nikoli[1].
[1] Alternativou by mohlo být využití steganografie, při které jsou užitečná data „rozprostřena“ tak, že je (bez dalšího) nelze rozpoznat a nelze ani detekovat, že nějaká data vůbec jsou přenášena.