4.6.2         Elektronické značky a systémové certifikáty

Zavedení elektronických značek do legislativy ČR v roce 2004 bylo docela průkopnickým činem a lze konstatovat, že ještě v roce 2010 (kdy vznikal tento text) šlo po právní stránce o řešení unikátní, které jiné země (ve srovnatelné podobě) neměly[75].

S tím souvisí i to, že vzájemné uznávání kvalifikovaných certifikátů od akreditovaných (či jen dohledovaných) poskytovatelů v EU, popisované výše, se týká pouze osobních certifikátů, a tím jen uznávaných elektronických podpisů - a nikoli systémových certifikátů a na nich založených elektronických značek.

Současně to pak znamená, že v ČR lze klást faktické rovnítko mezi elektronické značky a uznávané elektronické značky. Ty první sice vyžadují „jen“ kvalifikované systémové certifikáty, zatímco ty druhé trvají na kvalifikovaných systémových certifikátech od akreditovaných poskytovatelů certifikačních služeb. Ale v ČR jsou všechny certifikační autority (poskytovatelé), vydávající kvalifikované systémové certifikáty, současně i akreditované[76].

Omezení jen na „tuzemské“ systémové certifikáty pak značně zjednodušuje i jejich rozpoznání. Stejně jako pro kvalifikované (osobní) certifikáty pro ně totiž platí to, že musí mít v sobě explicitně napsáno, že jsou kvalifikované. Takže stačí podívat se do položky „zásady certifikátu“, buď přímo, nebo přes „Prohlášení vystavitele“, viz obrázek.

Obrázek 4 - 15: I kvalifikovaný systémový certifikát má v sobě napsáno, že je kvalifikovaný