Snaha o zachování „digitální kontinuity“, chápané jako možnost ověřit platnost konkrétního podpisu i libovolně dlouho po vzniku tohoto podpisu, však v praxi naráží ještě na další problémy, než jsou ty popsané v předchozích odstavcích.
Například časové razítko (či správně aplikovaná posloupnost časových razítek) nám „fixuje“ určitý dokument v čase a dává nám jistotu, že se od příslušné doby nezměnil. Chrání nás tak i před nebezpečím kolizních dokumentů. V případě, kdy jde o dokument s interním elektronickým podpisem, současně takto chrání i samotný podpis, nacházející se „uvnitř“ dokumentu.
Jenže neměnnost původního dokumentu (a jeho podpisu) nám nemusí stačit k tomu, abychom i v současnosti mohli spolehlivě ověřit platnost podpisu na dokumentu, byť k nějakému staršímu posuzovanému okamžiku.