4.10    Platnost elektronického podpisu

Jak jsme si již dříve řekli, problematika posuzování platnosti elektronických podpisů má jak své technické aspekty, tak i své aspekty právní.

Technickým aspektům, které jsou relativně lépe zvládnuté a „zažité“, jsme se věnovali v celé předchozí kapitole, kde jsme se také seznámili s nezbytnými postupy při ověřování platnosti elektronických podpisů či značek.

Proto si jen stručně připomeňme, že toto ověřování může skončit jedním ze tří možných závěrů:

·         ano (podpis či značka jsou platné)

·         ne (podpis či značka jsou neplatné)

·         „nevím“ (není dostatek informací k posouzení platnosti podpisu či značky)

Zapomínat nesmíme ani na faktor času: posuzování platnosti podpisu či značky je vždy vztaženo k určitému časovému okamžiku, ke kterému platnost vyhodnocujeme (k posuzovanému okamžiku).

V praxi je poměrně časté, že k jednomu posuzovanému okamžiku jsem schopni ověřit platnost podpisu či značky (ve smyslu verdiktu „ano“), zatímco k jinému posuzovanému okamžiku nikoli (a musíme skončit verdiktem „nevím“).

Obvykle je to tak, že s plynutím času ztrácíme schopnost ověřit platnost elektronického podpisu či značky: zatímco k nějakému předchozímu posuzovanému okamžiku můžeme při ověřování platnosti dojít k verdiktu „ano“, později už nám třeba nezbývá než konstatovat „nevím“.

Připomeňme si také, že toto časové omezení je vyvoláváno zcela záměrně, skrze omezenou životnost certifikátů, na kterých jsou elektronické podpisy založeny. Důvodem je potřeba zohlednit vývoj v oblasti kryptografie i růstu výpočetní kapacity počítačů, a včas eliminovat riziko rychlého nalezení kolizních dokumentů, viz část 2.6.

Důležité přitom je, že toto platí pro všechny druhy podpisů, tedy jak pro podpisy vlastnoruční, tak i pro podpisy elektronické. U žádné varianty podpisu není stanoveno, že by platnost podpisu končila v závislosti na čase.