Práce s elektronickými podpisy neobnáší pouze jejich vytváření a přidávání ke konkrétním elektronickým dokumentům, ať již na principu interního či externího elektronického podpisu. Stejně tak je nutné tyto podpisy následně vyhodnocovat. Tedy zabývat se tím, zda lze ověřit a prokázat jejich platnost – a následně se spoléhat na to, co je podepsáno a jednat podle toho.
Připomeňme si z předchozí kapitoly jednu velmi důležitou skutečnost, kterou se budeme podrobněji zabývat ještě v následující kapitole: že ověření platnosti a platnost elektronického podpisu jsou dvě relativně nezávislé věci. Elektronický podpis může být stále platný, i když už nejsme schopni ověřit a prokázat jeho platnost. Jinými slovy: naše neschopnost ověřit platnost podpisu nemusí být na závadu jeho platnosti. Ale na druhou stranu to může být na závadu tomu, abychom takovýto dokument mohli někomu předložit, a on jej musel od nás přijmout. Může totiž trvat na tom, abychom jeho platnost prokázali (což nedokážeme)[31]. Celé je to zkrátka je poněkud složitější.
Stejně tak si musíme uvědomit, že vyhodnocování platnosti (ověřování) elektronických podpisů je velmi „mezioborovou“ záležitostí: má své technické aspekty, ale také významné aspekty právní. Těmi se budeme podrobněji zabývat v další kapitole (o právních aspektech elektronického podpisu). Zde se proto soustředíme jen na ony věcné (technické) aspekty ověřování elektronického podpisu.
[31] Protože jinak, podle ustanovení §5 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, by příjemce nesl případnou škodu způsobenou tím, že neprovedl všechny úkony potřebné k ověření platnosti podpisu.